Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

sobota 28. června 2014

Citát týdne: Scarlett Thomas, Konec pana Y

Opravdový život je fyzický. Dejte mi raději knihy: dejte mi neviditelnost obsahu knih, nápady, myšlenky, obrazy. Dovolte mi stát se částí knihy; dala bych za to cokoliv. (...) Věci v knihách se nemohou ušpinit a skutečný život se nakonec obrátí v prach. I z knih se stane prach  jako z rozpadajících se pozůstatků, které Wellsův Poutník v čase nalezne v muzeu. Ale myšlenky jsou čisté.
Scarlett Thomas - jak ji vidím já - je jedna z nejzajímavějších autorek současnosti. Má na kontě knihy jako Náš tragický vesmír, PopCo (moji recenzi na PopCo si můžete přečíst v Easy Magazinu). Konec pana Y je její neznámější kniha, která jí pomohla k popularitě. Výše napsaný citát patří k mým nejoblíbenějším citátům vůbec a mám ho napsaný na čestném místě ve své citátové galerii - je v něm spoustu poezie a naprosto vystihuje zvláštní moc knih, kterou nás přitahují a poskytují nám pocit, že dokážeme aspoň na chvíli uniknout z našich životů.

Velmi doporučuju aspoň otevřít některou z knih této autorky. Jsou často silně experimentální: zvlášť Náš tragický vesmír postrádá typicky narativní formu, jde spíš o knihu o psaní knihy a můžete si ji užít leda tak, když úplně přistoupíte na autorčinu hru a ponoříte se do atmosféry knihy. Pokud máte rádi klasické, tradičně napsané romány jako od Dickense, tak se k této autorce radši ani nepřibližujte. Její knihy jsou postmodernisticky laděné, plné dlouhých výkladových pasáží na nejrůznější témata. Mají v sobě spoustu alternativního myšlení, které může některé lidi popudit - levicové podvratné nálady, veganství, homeopatika, čínská medicína... Ale právě směsicí témat, o kterých zasvěceně píše, a neobvyklým stylem je Thomas zajímavá a jiná.
Thomas je moderní Angličanka se vším všudy a předpokládám, že se její životní styl do velké míry odráží i v postavách jejích knih: jejími hrdinkami jsou většinou obyčejné, vzdělané (vysoce inteligentní), individualistické ženy ze střední třídy. Často příliš neuznávají tradiční rozdělení rolí (žádné ženy v domácnosti tu rozhodně nenajdete), ze všeho nejvíc si chtějí žít svůj život podle sebe a osvobodit se od očekávání mainstreamové části společnosti. Konec pana Y sice zahýbá k fantastickým námětům a paralelním světům, ale i to se děje na pozadí běžných životních problémů.

Thomas, jako správná moderní žena, používá sociální sítě, takže ji můžete sledovat na Twitteru a zjistit, čím zrovna žije.   

Jak moc mám knihu ráda:

 



čtvrtek 26. června 2014

Vítejte!

Milí čtenáři,

založit si nový blog je zvláštní věc. Možná to znáte. Dívat se do prázdné šablony bloggeru. Pracovat na vzhledu blogu, se kterým stejně nikdy nebudu spokojená. Přemýšlet, o co se to tu vlastně snažím. A to je nakonec dobrá otázka na začátek - o co se tu sakra snažím?!

Ne, nezakládám si blog jako deníček, i když se to podle tohoto příspěvku tam může jevit. A ne, nejsem blogerský začátečník. Pokud vás zajímá, kdo jsem, tak dříve (hoodně dříve), jsem vedla blog, na které jsem psala hlavně recenze na knihy. Raději bych se tu s ním nechlubila. Jeho příběh skončil ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že většina mých příspěvků pojednává o tom, jak se polepším a opravdu budu psát pravidelně články.
Možná trochu zajímavější je moje psací činnost pro studentský časopis Easy magazine, kde píšu o kultuře, hlavně o knihách, a v současnosti taky dělám editorku rubriky kultura.
Občas mi navíc vyjde článek na Nekultuře.

Takže, jsme zpátky u té otázky - proč začínám s psaním blogu? A proč tenhle příspěvek začíná vypadat jako podivný náběh na životopis?
Odpovědi jsou celkem jednoduché. Za prvé, zjistila jsem, že mi práce pro ona média nestačí. Ráda bych tento blog vzala trochu jako experiment - budu si tu psát o aktuálních věcech, které se mi zrovna chce komentovat, a které si můžu zveřejňovat, jak se mi chce. V tom je role a svoboda blogů nezastupitelná. Vy, milí (v této chvíli naprosto abstraktní) čtenáři, si o tom můžete myslet cokoliv, a budu ráda, když mi o tom napíšete.
Za druhé, ten krátký výtah z mého CV jsem zde napsala proto, že zde chci vystupovat bez přezdívek, prostě sama za sebe, a chci si nechat možnost navazovat a odkazovat na texty, které jsem zveřejnila jinde.

Myslím, že Vám, milí čtenáři, dlužím ještě jedno vysvětlení. Jedná se o název tohoto blogu. Je to interní vtip - ale já jsem prostě nemohla jinak, než ho použít. Létat na Pegasu znamená obecně básnit, nebo taky fantazírovat, snít. Před pár lety, na gymnáziu, jsme v hodinách literatury probírali frazeologismy, které vznikly z antických bájí, a tento byl mezi nimi. Od té doby si kamarádky dělaly (oprávněně) legraci, že pořád létám na Pegasu, hlavně když jsem trávila přestávky čtením knih. Teď už tolik nelétám, alespoň ne v knihách, ale pořád mám pocit, že ke mně ten název sedí. Stále létám nad kulturní krajinou a mám potřebu komentovat, co jsem na těch cestách viděla.

Budu rádu ráda, když na oněch cestách nebudu sama! To je snad také hlavní cíl blogování... Budu se těšit na psaní a také na jakékoliv případné reakce, které získám.

S pozdravem

Lenka