Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

čtvrtek 25. září 2014

Citát týdne: Caitlin Moran, Jak být ženou

Dnes už jsem ale mnohem klidnější, protože jsem si uvědomila, že je prakticky nemožné, aby žena oponovala feminismu. Bez feminismu byste ani nesměla vést debatu o postavení ženy ve společnosti. Byla byste příliš zaneprázdněná jinými činnostmi - rodila byste dítě na podlaze v kuchyni a při tom kousala dřevěnou lžíci, abyste nerušila manžela a jeho kamaráda při hraní karet, a pak byste se znovu vrátila k plotně. Z tohoto důvodu mě skutečně rozesmívají novinářky v Daily Mailu, když denodenně bědují nad feminismem. Zaplatili ti za to tisíc šest set liber, drahoušku," říkám si. A vsadím se, že ty peníze přišly na tvůj účet, ne manželův." Čím více a hlasitěji ženy vystupují proti feminismu, tím více dokazují, že existuje, a současně se těší jeho pracně vydobytým privilegiím. (Moranová, C. Jak být ženou, Host 2012, vydání první, str. 84.)

Caitlin Moran - hudební recenzentka, novinářka, feministka. Kontroverzní od hlavy až k patě.
Jak být ženou není nějaká příručka o tom, jak si máte správně lakovat nehty a co si máte vzít na sebe na ten večírek, abyste tam ulovila chlapa. Je to spíš takový souhrn autorčiných názorů na typicky "ženské" záležitosti, o kterých ani ženy mezi sebou moc nemluví. Najdete tu témata jako brazilská depilace, potrat, sexismus, hrůza svateb nebo stále se zmenšující ženské spodní prádlo. Kdo čeká nudné moralizování o útlaku žen, bude zklamaný: Moran všechno vypráví s humorem a tahá z rukávu jednu historku ze svého života za druhou. Je to tak jedno z nejzábavnějších čtení, jaké se mi v poslední době dostalo do rukou.

Ano, s feminismem v podání této dámy je nemožné nesouhlasit. Není to nějaká nenávist k mužům (což je z nějakého důvodu způsob, jakým se tohle slovo poslední dobou automaticky interpretuje). Je to spíš názor, že by všichni (ženy i muži) měli mít stejné příležitosti a dělat, co chtějí. A že je šílené, aby ženy podstupovaly věci jako jsou plastické operace, zatímco muži si můžou dovolit stárnout.

Jak být ženou je přesně kniha, kterou by si měly přečíst dívky v pubertě nebo ženy, které se sebou pořád nejsou spokojená (tj. většina žen). A taky je to kniha, kterou byste, dámy, měly vzít po hlavě každého muže s patriarchálními skoly a/nebo šéfa, když vám dá o třetinu nižší plat než vašemu kolegovi.


Jak moc se mi kniha líbila:

 


středa 24. září 2014

Poznej čtenáře: Madlenka




 Jsem pro každé spiklenectví knížních blogerů: a tak jsem se rozhodla zapojit do projektu Poznej čtenáře, se kterým přišly blogerky Katka Brabcová (Blog Brabikate)  a Jana Benešová (blog U Margarety). Díky, děvčata - celkem jsme si tento projekt užily (a myslím, že knihovnice ve spořilovské pobočce Městské knihovny Praha, kde jsme fotily, se dobře bavily)!


úterý 23. září 2014

Seriál Gotham: Doufat v lepší zítřky, nebo raději nesledovat?

Já vím, já vím - když se na něco až moc těšíte, tak vás to většinou zklame. Jak píše John Green v Paper Towns: "Doing stuff never feels as good as you hope it will." V případě seriálu (a knih) to nejspíš platí dvojnásob. Ale protože na tomto blogu už nějaké dva měsíce natěšeně poskakuju a vy jste byli nuceni číst moje výlevy o tom, jaký ten seriál bude, cítím jakousi povinnost shrnout, jak to s ním nakonec vypadá. Samozřejmě, jde o první díl, takže na nějakou obsáhlou kritiku není správná doba. Ale tady je ve zkratce pár bodů PRO a PROTI sledování seriálu Gotham.


středa 17. září 2014

Skotsko: odejít, nebo zůstat?

V předvečer referenda o odtržení Skotska od Spojeného království nemůžu nesdílet výborné video, ve kterém tenhle problém rozebírá John Oliver. Tenhle anglický komik působí na HBO v pořadu Last Week Tonight a klidně můžeme říct, že za sdílení by stál každý jeho pořad. Ale o Johnu Oliverovi jindy, dnes pojďme na to Skotsko!



Co dodat? Jsem vážně zvědavá, jak to dopadne... Ale jasný názor na tuhle věc nemám. Jen naprosto iracionální pocit, že bych ráda Skotsko viděla jako součást UK.
 Ale je tu jednoznačně světlá stránka: celá záležitost se týká Skotska a Skotsko si o ní taky samo rozhoduje. Což mi v kontextu dějin (jejich i našich) i současného dění na východě Evropy připadá jako celkem příjemná vymoženost.

neděle 14. září 2014

Můj tip: René Nekuda rozpráví s Danielou Fischerovou

Dneska přináším jeden tip na rozhovor (a na inspirativní webové stránky, na nichž tento rozhovor najdete).
Spisovetel a učitel tvůrčího psaní René Nekuda vede rozhovory se svou učitelkou, spisovatelkou Danielou Fischerovou. Pro všechny fanoušky literatury, kteří se zároveň zajímají o proces vzniku knih a příběhů obecně, je tento Slovosled Daniely Fisherové moc zajímavým rozhovorem. 

Mimochodem, tento rozhovor celkem koresponduje s předchozím tipem na video o Tolkienovi. Oba spisovatelé očividně berou literární tvorbu a inspiraci jako něco tajemného, stojícího trochu mimo lidský svět a mimo naše běžné chápání. (Vzpomeňme si, že Tolkien Středozem nevytvářel, ale objevoval.)

A kdyby vás zajímal rozhovor z druhé strany, přečtěte si v Easy magazinu, jak jsme si jednou povídali s René Nekudou.

sobota 13. září 2014

Citát týdne: M. Szczygiel, Libůstka

Janina Turková, žena v domácnosti, přes půl století sledovala právě to, co je všední, a tedy nenápadné. Jako první se o tom dozvěděla její dcera. Po matčině smrti roku 2000 otevřela Ewa Janeczková skříň a spatřila hromady sešitů. (Sešitů tam bylo 728, ale později se zjistilo, že jich je ještě o něco víc.) Vyšlo najevo, že matka si zapisovala všechno, co dělala. Stále, den za dnem, od roku 1943 do roku 2000 si zapisovala:
  kolikrát denně zvedla telefon a kdo volal (38 196)
  kolikrát někomu telefonovala (6257)
  kde a koho náhodou potkala a řekla mu "dobrý den" (23 397)
  kolikrá se s někým sešla (1922)
  kolik dala komu jakých dárků (5817)
  kolik jakých dárků dostala (10 868)
  kolikrát hrála bridž (1500)
  kolikrát hrála domino (19)
  kolikrát byla v divadle (110)
  kolik viděla televizních pořadů (70 042)
  a podobně.
(Citace z: M. Szczygiel: Libůstka, Máj/Dokořán 2011, 1. vydání, str. 14-15) 

Libůstka je souborem několika příběhů polských žen. Tato charakteristika na první pohled nevypadá zas tak zajímavě. Ovšem knížka je více než zajímavá: jde tu o obyčejně neobyčejné životní příběhy většinou neznámých lidí (až na jednu slavnou herečku). Máme tu příběh jednoho tajemného seznamu žen, u kterého autor nemůže přijít na spojitost mezi jmény. Ženu, která si padesát let zaznamenávala každou (pro většinu z nás bezvýznamnou) maličkost. Krásnou dámu, jež se nechává profesionálně fotit v různých šatech a kostýmech. Manželku vysokoškolského profesora, jejíž sochu nechal manžel dát na chodbu univerzity, kde se poprvé setkali. Naprosto rozdílné životní cesty dvou kamarádek, které sdílely své osudy skrz dopisy.  

V případě podobných příběhů je naprosto klíčový způsob, jakým je autor čtenářům předloží. Mariusz Szczygiel je mistr reportáží a rozhovorů Jeho pohled je laskavý - nesoudí své hrdiny, jen se jim snaží porozumět a ukázat pak jejich životy svým čtenářům. (Z jednoho jediného příběhu od tohoto autora jsem cítila negativní emoce, a to jenom implicitně - v popisu jeho setkání s Blankou Matragi. Po přečtení minipovídky Motýlí dotyk Blanky M. z knihy Láska nebeská tato dáma v mých očích klesla hodně hluboko.)  Svým stylem Szczygiel vytváří příjemnou atmosféru ve stylu "všichni jsou vítáni, vše mě zajímá, nic neodsuzuji", kvůli které se tak ráda vracím k jeho knihám.
A přenáší na nás onu úctu k nevšedně - všednímu životu. Několikrát během čtení jsem si říkala, že tohle už je fakt divný (třeba fotit se v kýčovitých skřítkovských kostýmech nebo zapisovat si návštěvu dcery do stejné kolonky, jako by si zapsala elektrikáře), ale vždycky mi po takové myšlence bylo trapně. Nakonec, proč bych to měla soudit?

A jeden rozhovor na závěr

Možná jste zaznamenali nedávný rozhovor, který se Szczygielem na DVtv vedl Martin Veselovský. Tématem byl hlavně Gottland. Velmi mě překvapilo, že ta kniha na moderátora působila pesimisticky, jako vykreslení "národa poseroutků". Na mě Szczygielovy knihy naopak působí neuvěřitelně pozitivně. Máte také na Gottland určitý vyhraněný názor? Ráda bych znala další úhly pohledu.

Jak moc se mi kniha líbila:

 

pátek 12. září 2014

Můj tip: O Tolkienovi, jeho světě a tvorbě

O Tolkienovi a Pánu prstenů toho bylo řečeno tolik, že mi připadá zbytečné cokoliv o něm psát. Objevila jsem ale rozhovor k šedesátému výročí vydání prvního dílu trilogie, a to z neobvyklého pohledu: s religionistou Pavlem Hoškem si na Dvtv povídala Daniela Drtinová. A rozhovor stojí za zhlédnutí. Dozvíte se v něm třeba o způsobu, jakým Tolkien "objevoval" Středozemi, a co by si asi myslel o filmové adaptaci svých knih. 



Je svým způsobem zajímavé, že popularita tohoto příběhu stále trvá, navzdory v současnosti převažujícímu hodnotovému relativismu. Sama si nejsem jistá, jak moc se mi líbí to jednoznačné rozdělení na "dobro" a "zlo", "hrdiny" a "padouchy". Ale možná právě proto, že se na nás valí spousta protikladných pohledů na svět, ve kterém si to "dobro" často nejsme schopni najít, se tak rádi vracíme ke starým dobrým pohádkám a hrdinským příběhům.

Když už tu mluvíme o Tolkienovi, přidávám ještě trailer na poslední díl Hobita. Všichni už jste ho nejspíš viděli, ale i tak. Přiznávám, že předchozí díl byl na mě až moc patetický, ale k Tolkienovi to patří a před Vánocemi (premiéra má být 11.12.) se trocha patosu snese.


sobota 6. září 2014

Citát týdne: R. Fulghum, Vzpomínky na jedno dobrodružství

Mým dětem je mé počínání trapné. O tom, jak trávím čas, se mnou nemluví. Je jim to jasné. Jenže oni jsou vesměs srabi a bábovky středního věku. Nikdy se nepídí po podrobnostech.
Nanejvýš si to můžu představovat.
"A co teď dělá táta?"
"No, zrovna je posledlej hodinama tanga - třikrát týdně je ve městě do tří do rána."
"Začal blbnout? Je to senilita?"
"Nevím, ale trochu ulítává."

A co má být?
Co je špatného na "ulítávání"? 
Ulítávání není nemorální ani ilegální. Budou si pro mě teda muset přijet do Buenos Aires, protože už se všechno rozvolnilo tak, že nedržím pohromadě a ocitl jsem se na vozíku?
Taky bych moh umřít za dusné noci při tanci ve sklepní putyce u přístavu, když se kolem mě bude rozpálená Hispánka obtáčet jak anakonda.
No a co?
(Citáce z: Fulghum: Vzpomínky na jedno dobrodružství. Vydalo Argo, 2013, 1. vydání. Str. 22)

   Robert Fulghum a jeho nezdolná radost ze života. Jeho knihy mi vždy na několik dní zlepší náladu, a tak po nich sahám pořád znova a znova.
   Jeho poslední, tangové příběhy jsou až překvapivě dobré. Proč překvapivě? Před několika lety jsem se snažila číst trilogii Třetí přání (ano, ty příšerně tlusté knihy, které v knihovně tak kontrastují s tenkými svazky povídkových knížeček jako je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem si do ní lehal atd.). Nedočetla jsem ani první díl. Ta kniha se tvářila jako román, předsírala, že se v ní něco děje, ale byla to nuda a postavy mě nezajímaly. Proto jsem byla skeptická i ve chvíli, kdy se mi do ruky dostal povídkový román Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Ale vyklubala se z toho jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.
   Drž mě pevně, miluj mě zlehka je fikce, ovšem založená na Fulghumových zkušenostech se světem tanečníků tanga. Je to kniha plná laskavých příběhů lidí pohybujících se okolo jedné tančírny jménem Century. Kouzelný svět přenesený na papír. Pokud nejste zrovna velcí čtenáři, ale máte zájem o svět tanga, velmi doporučuji zajít do Městských divadel pražských na divadelní inscenaci podle této knihy. Je neméně povedená a tančí se v ní opravdu dost.
   Vzpomínky na jedno dobrodružství je naopak kniha podobající se jeho dřívějším fejetonovo-povídkovým sbírkám, jen jsou příběhy zarámované jedním tématem. Fulghum přináší střípky ze svého života v Buenos Aires: tango, lidé, které potkal, cesty, které podnikl. Navíc je doplněná o krásné ilustrace, které namalovala Willow Bader, tanečnice tanga a jeho manželka, kterou si vzal po návratu z Argentiny. (Jde o tu paní tančící s Fulghumem na obálce knihy.)

Pořád je co objevovat
   Fulghum je výborný pozorovatel, ale hlavně statečný objevitel. Kdyby žil v patnáctém, šestnáctém století, tak brázdí oceány a hledá nové země. Protože ale žije ve 20. a 21. století, musí objevovat obyčejnější věci, jako je život ostatních lidí, jiné kultury a divné věci, které většinu lidí nenapadne zkoušet. 
   Proto je pro nás jeho vyprávění fascinující. V jednom svém dřívějším článku jsem se snažila dokázat, že ho mají Češi rádi, protože by svým dílem klidně mohl zapadat do plejády našich nejlepších spisovatelů každodennosti. Za tím tvrzením si stojím, i když dodávám, že Fulghumova "každodennost" se čím dál tím víc přesouvá do sféry toho, co ostatní lidé chápou jako totální exotiku nebo přinejmenším extravaganci. Nevím, co si váš dědeček přeje k sedmdesátinám, ale pravděpodobně to nebude několikaměsíční pobyt v Argentině, aby se tam učil tango. Taky asi váš dědeček nemá potřebu brát v Argentině hodiny provazochodectví. Nebo jet lodí k mysu Horn po trase Darwinova Beagla. A tak bychom mohli pokračovat.


  Ať už bereme Fulguma za potrhlého blázna nebo obdivuhodného dobrodruha, jeho knihy jsou pohlazením po duši. A co víc - jejich kvalita je čím dál tím lepší. A jejich vliv na moji osobu čím dál tím větší. Ano, přemýšlím, že bych... možná... mohla zase začít chodit tancovat. Ne nezbytně tango. Ale třeba nějaký latinskoamerický tanec.
  Jak to ten Fulghum dělá?! 

Jak moc se mi kniha líbila: