Jaký otec, takový syn - i když ne tak úplně

Jaký otec, takový syn od Huntera S. Fulghuma je první knížkou, kterou jsem ulovila jako Knihoběžník. Byla jsem na tuhle sbírku povídek patřičně zvědavá - Robert Fulghum je jedním z mých oblíbených spisovatelů a psaní jeho syna mě přirozeně taky zajímá.

Dobrá, přiznám to hned: Když jsem tuhle knížku našla na webu Knihoběžníku, automaticky jsem si myslela, že je autorem Robert Fulghum. Má stejnou obálku jako jeho sbírky příběho-esejů, jenom jméno je napsané jinou barvou - a já na grafické detaily tak úplně nejsem.
Pravdu jsem ale odhalila a hned na začátku čtení jsem začala Hunterův styl porovnávat se stylem jeho otce. Pro mladého to nedopadlo příliš dobře. Na knihách Roberta Fulghuma je něco přitažlivého a fascinujícího, co mě nutí hltat jednu jeho knihu za druhou, když mám příležitost. Bohužel jsem si jistá, že ať už je touhle tajemnou substancí cokoliv, jeho syn Hunter ji do svých příběhů nepřimíchal.

Tajemství přitažlivosti

Co mě (a nás jako národ, který ve velkém čte Roberta Fulghuma) láká na jeho tvorbě? Jednu dobu jsem si nad tím hodně lámala hlavu, ale nejsem si jistá, jestli tomu tak úplně rozumím. Myslím, že to souvisí s jeho „filozofií každodennosti“ - s jedinečným způsobem, jakým mluví o normálních věcech, které všichni denně zažíváme. Každý občas pereme prádlo v pračce, ale jenom Robert Fulghum z této události umí udělat hlubokou a zároveň vtipnou záležitost. A v další povídce vám předhodí nějakou svou nepředvídatelnou roztomilost - jde se učit provazochodectví, koupí si šílenou zbytečnost v antiku, jede do Argentiny učit se tango - a vy prostě milujete tu jeho bezprostřední radost ze všeho, tu schopnost odvázat se a žít jak se mi chce a kdy se mi chce. Carpe Diem v praxi.

Hunter S. Fulghum tohle neumí. Jeho příběhy mají podobnou délku i podobný styl - krátké příběhy ze života, občas celkem vtipně napsané. Většinou píše o své rodině a o svém životě - o tom, jak se potkal se svou ženou, o zážitcích s dětmi, o pokerových večerech s kamarády. Je to fajn - ale to je všechno. Jasně, pokud nemáte ve vaší rodině dost zajímavých historek z dětství, přečtěte si Huntera Fulghuma. Ale nic víc od toho nečekejte. Schází tu filozofický nadhled jeho otce (i když se o něj občas snaží - a to je pak spíš trapné) a hlavně neumí pracovat se složkou „carpe diem“. Tam, kde Robert Fulghum létá v oblacích, je Hunter nohama pevně na zemi.

Psát jako Fulghum

Já vím, já vím - celý tento článek je o tom, že srovnávám mladšího, začínajícího spisovatele s jeho slavným otcem. Nezdá se vám to fér? Bohužel to jinak nejde. Kniha Jaký otec, takový syn se tváří jako „fulghumovka“ a je z ní cítit snaha psát jako Fulghum. Jenže to nejde. Je možné, že se Hunterův styl zlepší, až bude starší a bude mít větší (a uvěřitelnější) nadhled nad každodenností a svým životem. Nebo by pomohlo, kdyby Hunter Fulghum zkusit jiný žánr a jiný námět? Pak se třeba dokáže odpoutat a napsat něco lepšího než průměrnou slohovku, kterou jednou snad ocení jeho děti, až se budou hádat, jak se všechny ty rodinné historiky, které si každý pamatuje jinak, přesně staly.

 Pro nás ostatní to ale není příliš zajímavá četba. I když z nějakého mě neznámého důvodu u nás od Huntera vyšly hned dvě knížky: kromě Jaký otec, takový syn ještě Tohle doma nezkoušejte. Obávám se, že ale jenom těží z dobrého jména svého otce. Jinak si to neumím představit. Dočetla jsem knížku do půlky a posílám dál, snad ji nějaký jiný Knihoběžník ocení víc.

Jak moc se mi kniha líbila:

 

Četli jste něco od Huntera S. Fulghuma? Líbí se vás jeho styl víc než mně?


Zdroje obrázků: vlastní foto; http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/227914-robert-fulghum-zivot-ma-takovy-smysl-jaky-mu-dame/