Proč seriál The March Family Letters nefunguje

Před časem jsem tu upozorňovala na nový vlogový seriál The March Family Letters, vytvořený podle literární klasiky Malé ženy od Luisy May Alcott. Od té doby bylo zveřejněno čtrnáct epizod - a já prostě nechápu, proč je pod všemi díly tolik nadšených komentářů.

Sestry Meg, Jo, Beth a Amy točí videoblog. Zachycují v něm svůj život pro maminku, která slouží jako vojačka v cizině, a my můžeme videa sledovat spolu s ní. (Delší představení seriálu jsem sepsala zde.)
Zatím to ale nevypadá, že by bylo moc co sledovat.

Pravda, ani předloha z pohledu naší rychlé doby není nijak převratně zajímavá. Převádění zápletky z roku 1868 do současnosti chce radikální změny, ovšem v tomto ohledu odvádějí tvůrci dobrou práci, ať už mluvíme o povolání maminky nebo životě děvčat. Praktická Meg je například jako studentka technického oboru uvěřitelná, stejně jako afektovaná Amy se svým zápalem pro umění. 

Puberťačky se zásadami

První problém je v tom, že zůstala zachovaná moralistická stránka příběhu. Alcott psala knihu s ohledem na zadání - vytvořit kvalitní literaturu pro ženy - a tohle moralizování je také nejslabším článkem jejích zápletek. Když pak ovšem vidíte, že se filmaři snaží tyto moralistické věty vkládat do úst současným teenagerkám, je to prostě divné. Beth March byla i v knize nemastná neslaná, ale když začne ukázňovat svoje sestry a tlumit jejich odpor vůči videím, tak se mi chce utéct.

Něco se stalo?

Druhým problémem je, že se toho tak málo děje. Jsem u čtrnáctého dílu a nemám moc pocit, že by se cokoliv zásadního stalo, i když objektivně vím, že děj tam trochu byl a vyčerpali už kus zápletky z knihy. Divné. Ovšem ve vlogových adaptacích příběhů Jane Austen taky nebylo moc akce, stejně jsem se od nich ale nemohla odtrhnout.

Za hranicí afektovanosti

Třetí problém vidím v tom, že hercům jejich role prostě nevěřím. Líbí se mi, jak jsou sestry od sebe charakterově jasně odlišitelné: rozdílně se oblékají, mluví, mají jiné zájmy. Ale nikdy nepřestávám pochybovat, že to jsou „jen“ herci. Vlogové seriály jsou známé vyšší mírou afektovanosti a expresivity než klasické seriály (The Lizzie Bennet Diaries nebo Emma Approved s tím skvěle pracují), ale v případě The March Family Letters tahle expresivita přepadává přes pomyslnou hranici uvěřitelnosti. Alespoň tak, jak ji mám já nastavenou. Nedokážu to přesně pojemnovat: gesta jsou maličko moc rozmáchlá, mezery po vtipech trochu moc dlouhé, jako by se čekalo na konec smíchu, a některé scény jsou krapánek křečovité. Stává se z toho nechtěná parodie na vlogový seriál. 

The March Family Letters proto zůstávají v kategorii prokrastinačních videí. Budu je dál sledovat, když nebudu chtít dělat nic jiného: ale nejsem nijak zvědavá na pokračování (stejně tuším, jak to skončí) a nic mě na nich nebaví tak, abych s napětím čekala na další díly. A je to škoda, hlavně kvůli předloze a slibnému začátku.

Jak moc se mi seriál líbí:

 

Co vy, zkoušeli jste se podívat na The March Family Letters? Jaký máte vztah k vlogovým seriálům obecně?