Za právo nedočíst knihu

V pondělí 31.8. je další Den nepřečtených knih, pořádaný knihkupectvím Martinus.cz jako připomínku, že bychom se mohli vrátit ke knihám, které jsme z nějakého důvodu odložili nepřečtené. Moc pěkná akce, fakt. Dneska bych tu ale chtěla rebelsky podporovat pravý opak: nedočítání knih, které nám za to nestojí.

 Každý máme v knihovně nějaké knihy, které jsme dostali a pak hned zastrčili do poličky, abychom na ně zapomněli. Knihy, které jsme odložili kvůli jiným, jež jsme z nějakého důvodu museli číst přednostně (všichni studenti mi rozumějí). Tak přesně pro ty je určitě jako stvořený Den nepřečtených knih.

Ale pak je tady ta druhá kategorie. Knihy, které jsme odložili, protože... se nám prostě nelíbily. Nebavily nás. Nesedla nám zápletka, hlavní postava nebo žánr. 

A takové knihy už prostě nedočítám. Nemluvím tu o knihách, které třeba nesednou svojí atmosférou: máte chuť na pořádný realistický příběh a z knihy se vyklube cosi mysteriózního, tak ji odložíte na později. Mluvím o knihách, které čtete a přemýšlíte při tom o seznamu na nákup, nebo o knihách, které odkládáte s rozpačitým - no, možná až budu v důchodu... 

Dřív, během puberty a na gymplu, jsem všechny knihy dočítala, ať už byly dobré, průměrné nebo se mi nelíbily. Vlastně jsem je spíš hltala. Můj seznam nedočtených knih je proto hodně krátký a jsou na něm spíš tituly, na které jsme narazila poslední dobou. Jako třeba Pokus o záchranu Čuňáka Sneeda, kterou jsem znechuceně odložila, i když ji napsal můj oblíbený John Irving. Nebo Jaký otec, takový syn od Huntera S. Fulghuma. Nebo Třetí přání jeho otce Roberta Fulghuma.

Vlastně jsem zjistila, že jsem dost benevolentní, co se týká žánru (čtu všechno) a zápletky (i jednoduchou a předvídatelnou knihu si dokážu užít). Přes co se ale nedokážu přenést, jsou postavy: prostě potřebuju v příběhu někomu fandit, nebo mu aspoň trochu rozumět. Pokud mě hlavní postava štve - a žádná vedlejší to nedokáže přebít -, má to román spočítaný. Úplně nejvíc alergická jsem na ufňukané postavy, které se jenom litují a čekají, až se něco stane s jejich životem, nebo do větru filozofují o svém neštěstí: to je hlavní indikátor, že knihu odložím.

 Protože mám dost lepších věcí na práci, než číst knihy, které mě štvou. Vždycky je tu spousta jiných věcí a hlavně spousta jiných knih. Znáte ten pocit, když jste ve velkém knihkupectví - třeba v Paláci knih Neoluxor na Václaváku - a najednou vám dojde, že to všechno nikdy nemůžete přečíst? Jasně, hodně z těch knih by vás nezajímalo, některé by vás moc nebavily, ale pořád zbývá spousta těch, které jsou ve skutečnosti dobré. Které by stály za přečtení.

A vy byste ztráceli čas s knihou, která vám leze na nervy?

Já tedy ne. 

Zrovna teď prožívám velké knihomolské dilema číst-nečíst. Týká se Hejna bez ptáků. Dobře, tohle dilema prožívám ho už zhruba dva roky - od té doby už jsem Hejno zhruba pětkrát vzala na milost a zase odložila. Ta kniha má svoje klady - graficky je naprosto úžasná, obecná myšlenka okolo je taky fajn. Ale hlavní postavu bych prohodila oknem: na začátku byl Adam celkem zábavný matematik-podivín, ale po půlce už je prostě jenom otravný.

Předsevzala jsem si, že dám Hejnu další šanci právě na Den nepřečtených knih, protože mám prostě pocit, že bych ji měla mít přečtenou: kvůli tomu všemu haló, které okolo knihy bylo, a taky jsem pořád trochu snob, takže považuju nepřečtení existencionální knihy s prvky východní filozofie za něco jako osobní selhání. No. Ale tohle je už fakt poslední šance.

Protože musíme myslet na ta obrovská knihkupectví. Která jsou plná knih. A ty knihy možná stojí za přečtení.

Anebo možná stojí za nedočtení.

Každopádně na právu na nedočtení knihy prostě musím trvat.  

Jak jste na tom s (ne)dočítáním knih vy? Dočtete každou knížku, kterou začnete? 

A budete se letos účastnit Dne nepřečtených knih?