Knihy Jonase Jonassona jsou z nějakého důvodu v kurzu. Píšu "z nějakého důvodu", protože to po přečtení Stoletého staříka, který vylez z okna a zmizel moc nechápu. Tahle kniha je podle mě celkem vtipná, průměrně nápaditá a až moc překombinovaná. Průměr ve světě humoristických knih, který nikoho neurazí, ale mě teda rozhodně nenadchl.
Alan Karlsson je stoletý pán, který žije v domově důchodců. V den svých narozenin se rozhodne, že se nezúčastní vlastní oslavy narozenin, a uteče oknem. Chvíli poté na nádraží spontánně ukradne kufr a rozjíždí se tak jeho bláznivá jízda, ve které figurují drogoví dealeři, postarší zlodějíček, věčný student čehokoliv a taky jedna slonice.
Alanův útěk z domova důchodců (a před policií a před dealery) se střídá s kapitolami o jeho předchozím životě. A že to byl zajímavý život! Zdá se, že tenhle celkem chytrý muž s velmi přímočarým uvažováním podle motta "Všechno je tak, jak je, a bude tak, jak bude" byl přítomen většině důležitých momentů historie dvacátého století. Alanovým příběhem prochází několik amerických prezidentů, ale taky Stalin, Mao a Kimové; byl v Los Alamos u Manhattonského projektu i v ruském gulagu, chvíli byl ve Španělsku u generála Franca a pár let taky pracoval pro CIA. Jeho nechuť k zaujímání politických stanovisek byla obrovská, stejně jako jeho talent na přežití. Nemůžete proto čekat, že ho ve sto letech rozhází nějaké malé dobrodružství s kufrem...
Nápad dobrý, provedení... horší
Musím říct, že se mi obecně nápad příběhu moc líbí. Bavil mě, když jsem o něm četla na obálce a taky když jsem o něm pak přemýšlela. Stoletý stařík na útěku, to je přece super! Stejně jako vyprávění o jeho životě, to já mívám ráda. Jenže styl, jakým je kniha napsaná, mi prostě nesedl.
Vadila mi už překombinovanost v Alanově příběhu. Alan byl prostě všude, potkal všechny významné lidi a nějak zasáhl do většiny důležitých historických okamžiků, na které si vzpomenete. Chápu, že má tato absurdita vyvolávat smích, občas taky vyvolává, ale hlavně to na mě působí dost nepatřičně. Stejně jako neustálé náhody ve stylu Moliérova "ježiš, vždyť tenhle bohatý pán je můj otec", které pro někoho jsou svým způsobem vtipné, ale mě připadají otravné (a vždycky na mě působí spíš jako nedostatek autorovy invence).
Navíc mě nebavil samotný vypravěčský styl. Rozhovory jsou často opisované bez přímých řečí. Jsou tu obrovské časové skoky (po třech letech v gulagu to tam Alana přestalo bavit, tak co se stalo pak...), i když chápu, že v takovémto díle se tomu nejde vyhnout. Obecně na mě ale velká část vtipů prostě nefungovala - registrovala jsem, že tady tomu bych se měla pousmát, ale nic to se mnou neudělalo.
Když jsem tenkrát večeřel se Stalinem
Na druhou stranu všechny ty více či méně explicitní narážky na kontext doby, historické události a souvislosti a charaktery jednotlivých skutečných postav mě dost bavily a obdivuju, jak je Jonasson sypal z rukávu. Tím jsem se opravdu bavila. I jednotlivé fiktivní postavy byly dostatečně jasně defnované, samozřejmě s charaktery přehnanými k absurditě (holka, která pořád sprostě nadává, hloupější Einsteinův bratr, zapálený anglikánský misionář v Teheránu...), což ale bývá součástí humoristických knih, takže mi to vůbec nevadilo.
Takže myslím, že Stařík, který vylezl z okna a zmizel není špatná kniha. Mně tedy nesedla a nic ve mně nezanechala, ale umím si představit, že si ji někdo užil. Já dám radši šanci filmové verzi a uvidím, jestli se mi bude víc líbit samotný příběh, oproštěný o pro mě nesympatický autorův styl.
Četli jste Stoletého staříka? Jak se vám líbil?
Nebo znáte druhý Jonassonův román, Analfabetku, který uměla počítat? Poraďte mi, jestli ji mám číst!
Žádné komentáře:
Okomentovat