Knihy bez recenze 7: Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu

Pražské jaro z pohledu reformního komunisty - to je memoárová kniha Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu. Jde nejen o velmi zajímavou sondu do fungování vysoké politiky komunistické strany, průběhů rozhodování a utváření vztahů: stejně zajímavé jsou i autorovy reflexe vlastního názorového vývoje.

O pražském jaru toho bylo napsáno a natočeno spoustu a z různých úhlů pohledu (nedávno jsem tu v souvislosti s jinou knihou psala o ruském pohledu). Kniha Mráz přichází z Kremlu je jedinečná tím, že její autor byl přítomen u mnoha důležitých rozhodnutí (ať už jde o spoluautorství Akčního programu nebo jednání v Kremlu o "moskevských protokolech"), ale zároveň je schopný svoje působení hodnotit (sebe)kriticky. 

Jak se žilo komunistům

Těžištěm knihy jsou Mlynářovy názory na pražské jaro a jeho hlavní politické aktéry, takže si můžete přečíst podrobné charakteristiky lidí, jako je Dubček, Novotný, Krieger a další. Mlynář ale čtenáři poskytuje i poctivý kontext svého předchozího života, snad jako vlastní obhajobu před spoluvinou za některé zločiny spáchané komunistickou stranou v době, kdy byl jejím členem. Dozvíte se tak, že jeho zápal pro komunistickou ideologii přirozeně vzešel z dospívání během druhé světové války, která umožňovala jen striktně černo-bílé vidění světa. Vypráví o studiu v Moskvě v padesátých letech, během kterých se zbavil iluzí o Sovětském svazu jako ideálu (a tyto zkušenosti, jak ironicky poznamenává, mnoho zapálených komunistů přivedly k myšlenkám na reformy). Také líčí svůj první odchod z politiky, působení v Akademii věd, kde rozpracovával právní teorie o změně socialistického systému, a potom o návratu do politiky ve službách reformních myšlenek. Na první části vyprávění - před nástupem pražského jara - je zajímavý právě myšlenkový vývoj, kterým prošel, a také popis toho, jak přecházel od pocitu ne-zodpovědnosti za činy (které se obecně utápěly ve zodpovědnosti komunistického hnutí jako celek) k myšlence osobní zodpovědnosti (kvůli odhalování Stalinových zločinů) a poté taky kolektivní zodpovědnosti.

Pražské jaro a ztráta ideálů

Těžiště ovšem zůstává na dění okolo pražského jara. Samozřejmě je nutné číst tyto pasáže (nebo raději celou knihu) i jako autorou obhajobu vlastní minulosti a starých názorů, takže jsem přemýšlela, jak moc je líčení jeho role výsledkem zpětných racionalizací. Mlynář každopádně odmítá, že by byl v KSČ "centristou", ale naopak se řadí mezi reformní komunisty - toto chybné označení jeho role podle něj vzniklo z toho, že se snažil nepůsobit příliš radikálně a brzdit překotný vývoj, aby příliš nedráždil stalinisty a poskytl reformám čas proběhnout  pořádně a v klidu. Nabízí úvahy o alternativách vývoje pražského jara - ale přiznává, že není přesvědčený, že by "jeho" scénář dopadl o mnoho lépe, kdyby se podle něj postupovalo.

A konečně je tu podrobný popis dnů, kdy do ČSR vstoupila vojska Varšavské smlouvy, a potom jednání v Moskvě (kterých se tedy Mlynář zúčastnil až v druhé fázi). Tady je asi nejzajímavější sledovat postupné převlékání kabátů některých zúčastněných (ve snaze zachránit zbytek kariéry). Za pozornost tu ale také stojí Mlynářovo vysvětlení - vlastně ospravedlňování - podpisu pod "moskevské protokoly". Předkládá tento konflikt - podepsat, či nepodepsat - v dimenzích rozhodování mezi vlastním osobním svědomím (které mu říkalo, aby nepodepisoval a zachoval si čest) a politickou zodpovědností za vývoj (v tomto případě by podpis nabízel minimální šanci, že se uklidní poměry a reformní komunisté budou schopni vyjednat lepší podmínky pro Československo). Zvítězila druhá varianta, jak všichni víme - u všech zúčastněných kromě Františka Kriegera: 

"Krieger tehdy jednal především jako člověk, a ne jako politik. Jak ukázal pozdější vývoj, bylo to chování mnohem přiměřenější dané situaci než chování naše: byli jsme totiž opravdu lidmi vydíranými gangstery, ale propadli jsme iluzi, že jsme politiky, s nimiž jiní politikové jednají o politických problémech.“

Vývoj po podepsání se ubíral jiným směrem, než Zdeněk Mlynář doufal, a on byl pak novou garniturou odstaven od politiky i od členství ve straně, čemuž se nijak nebránil. Napsal pak několik prací o reformním komunismu i o pražském jaru - a pokud jsou stejně jako tato psané bez sentimentu a nadbytečné hořkosti, které jsem tak trochu čekala, musí to být zajímavé čtení. Ať už totiž stojíte na jakékoliv straně politického spektra, socialismus je hluboce zakořeněný v naší minulosti (a částečně i přítomnosti) a události pražského jara jsou pro naši historii klíčové. Neškodí podívat se na toto období očima zainteresovaného politika a nechat si vysvětlit jeho perspektivu.

Pro koho je kniha určená: Pro zájemce o moderní československé dějiny, komunismus, reformní komunismus, politiku a vztahy s Ruskem.