Lady Susan, nepříliš známá novela od Jane Austen, zaujímá v tvorbě tétho autorky zvláštní místo. Za prvé, je psaný v dopisech. A za druhé, spíš než příběhem "o tom, jak si najít ženicha" je hodně upřímnou výpovědí o intrikách a sobectví jedné krásné ženy.
Lady Susan je krásná a inteligentní vdova. Na začátku knihy přijíždí ke svým příbuzným z manželovy strany, aby u nich strávila nějaký čas (a utekla před skandály, které vyvolala v minulém místě pobytu). Její přibuzní z návštěvy nejsou nijak nadšeni, hlavně snacha, jejíž dopisy tvoří jeden z úhlů pohledu na příběh. Lady Susan se dokáže chovat dokonale, má vybrané způsoby, je naprosto okouzlující. Jenže zároveň se všemi okolo manipuluje, hraje si s muži, aby se do ní zamilovali, a pak je podle potřeby opouští nebo dále využívá. Podobně si omotává okolo prstu i snašina bratra Reginalda, který ji zpočátku neměl rád pod vlivem zpráv, které o ní slyšel: Lady Susan ho za to chce ztrestat a dělá vše proto, aby podlehl jejímu kouzlu...
Byla jednou jedna intrikánka
Jak už jsem napsala v úvodu, Lady Susan na mě působí docela jinak než třeba známější Pýcha a předsudek nebo Rozum a cit. Jsem tím posledním, kdo by Jane Austen nařknul z toho, že psala červenou knihovnu - její knihy beru spíš jako zajímavou vztahovou sondu - ovšem v porovnání s Lady Susan jsou to opravdové slaďáky. Hlavní postava téhle knihy je krutá, panovačná, arogantní intrikánka, které nic nedělá větší potěšení, než posouvat lidi kolem sebe jako figurky a nutit je, aby ji zbožňovali. A do toho si o sobě ještě myslí, jak je úžasná. Vůbec nejvíc jsem Lady Susan nesnášela, když se jednalo o osud její šestnáctileté dcery Fredericy - tahle dívka se matky bála, byla tichá a uzavřená, ale vůbec ne hloupá (jak o ní vždycky psala její matka). A Lady Susan se ji snaží vdát za hloupého a nevychovaného Sira Jamese.
Je velmi zajímavé sledovat různé úhly pohledu nabízené v dopisech: Reginalda, který Lady Susan omlouvá; snachu, která píše své matce trochu zoufalé dopisy o tom, že její bratr ztrácí hlavu. Postavy občas váhají, co si mají o Lady Susan myslet (je nádehrná, milá, okouzlující, dokáže dobře ospravedlňovat svoje chování, které by se jinak dalo považovat za kruté). Nejjasněji je pak povaha Lady Susan vidět z dopisů pro blízkou přítelkyni, ve kterých přímo mluví o svých intrikách a upřímně mluví o svých názorech.
Volba tohoto formátu, tedy příběhů v dopisech, se zdá být naprost ideální a funguje bezvadně: není potřeba používat složité popisy a u jednotlivých scén vysvětlovat, co si kdo myslí: děj se posouvá střídavě skrz dopisy účastníků a jejich názory každý brzo dokáže odhadnout.
Volba tohoto formátu, tedy příběhů v dopisech, se zdá být naprost ideální a funguje bezvadně: není potřeba používat složité popisy a u jednotlivých scén vysvětlovat, co si kdo myslí: děj se posouvá střídavě skrz dopisy účastníků a jejich názory každý brzo dokáže odhadnout.
Dobrý konec (ne)uškodí
Pořád jde ale o knihu od Jane Austen a ta si přece jenom neodpustí menší "dobrý konec", i když nezahrnuje šťastné svatby a "happy ever after". Tyhle šťastné konce u příběhů, které podle mě moc řešení nemají, mi trochu vadí: stejně jako to, že nedokázala dotáhnout dopisový formát do konce a v poslední kapitole přešla do pozice vypravěče, aby řekla, jak to s nimi celé dopadlo.
Ale já jí to odpouštím. Je to Jane Austen. A její Lady Susan je výbornou novelou.
Moje hodnocení:
Související články:
Žádné komentáře:
Okomentovat