Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

středa 29. dubna 2015

Ghostwriting a další knižní "podvody"

Čtenáři knih jsou zvláštní sorta lidí. Dokážeme se pro knihu nadchnout celou svou osobností: můžeme ji milovat, vracet se k ní, vypisovat si z ní citace. Jsme schopni běhat po knihkupectvích kvůli dalším knihám do našeho oblíbeného autora, stát dlouhé fronty na jeho podpis a nadšeně sledovat jeho výlevy na Twitteru. 
Žijeme se svými knihami a autory. 
Alespoň já to tak mám.
A právě proto jsem zvlášť citlivá na literární "podvody" nového druhu, které se čím dál tím víc rozmáhají: Knihy, které se tváří autenticky, ale jsou jen promyšleným marketingovým tahem. 

neděle 26. dubna 2015

Knihy bez recenze 3: Totalitarismus a Modernita a holocaust

Třetí Knihy bez recenze (ve kterých upozorňuju na zajímavé knihy mimo beletrii) budou mít trochu pochmurný ráz. Budeme se totiž bavit o tématu totalitarismu. A to prostřednictvím dvou knih - Totalitarismu od Hannah Arendt a Modernity a holocaustu od Zygmunta Baumana.
© Gunsmithcat

pátek 24. dubna 2015

Projekt: Čteme Peroutku

Kauza Hrad vs. Peroutka je v plném proudu. Selhal Peroutka, neselhal Peroutka? Ovčáček si hraje na detektiva a kdesi vyhrabal "kompromitující" články, které mají dokazovat prezidentův přešlap. Nemá cenu dlouze tu rozebírat, kdo co řekl a kdo si co myslí. Pojďme radši využít tuhle kauzu a opravdu si od Peroutky něco přečíst.



 Ano - je nejvyšší čas začít  Peroutku opravdu číst. Nejde o to, abychom si pak hráli na soudce prezidentovy příčetnosti. Nikdo z nás nebude schopný přečíst kompletní Peroutkovo dílo, že. Ale na to, jak významnou osobností byl, toho o něm víme opravdu příliš málo - víme, že nejlepší novináři dostávají každoročně Cenu Ferdinanda Peroutky, že byl přítelem Karla Čapka (na Čapkově Strži má v podkroví pokoj, ve kterém můžete vidět expozici o jeho životě), že byl významným novinářem i v exilu, kde vedl českou sekci Svobodné Evropy. Ale kdo z nás od něj něco četl...?

Takže proto. Začínám číst Peroutku. A vy tu brzo budete moct najít, co že jsem od Peroutky (nebo o něm - osobně mám zálusk na knihu od Pavla Kosatíka) přečetla a jak se mi to líbilo. A doufám, že se třeba taky zapojíte (jako třeba bloggerka z LostSoul2015, která se na Peroutku taky chystá).

Kdybyste nechtěli od Peroutky nic číst, velmi doporučuju podívat se aspoň na díl Historie cs ze soboty 18.4., který byl celý věnovaný tomuto slavnému novináři. A pak můžete zkusit rozhovor s jeho vnučkou na DVtv o tom, proč chce žalovat český stát za prezidentovy výroky. Kdybyste ani potom neměli Peroutky dost, stojí za pozornost fakt, že některé jeho komentáře z éry Rádia Svobodná Evropa jsou dostupné online na eSbírkách (jde o nahrávky z období mezi padesátými a sedmdesátými lety).

Takže, pojďme číst Peroutku! A pojďme se bavit o tom, co nám tenhle novinář, kritik a podle všeho velmi zajímavý člověk přinesl. Protože není nic lepšího než vytvořit si vlastní názor, a nic horšího než zapomenout na osobnost, která si to nezaslouží.

 Máte chuť přečíst si něco od Petouky? Nebo jste od něj (o něm) už něco četli?


Zdroj portrétu: http://www.simonak.eu/index.php?stranka=pages/popularizace_historie/17/text.htm

čtvrtek 23. dubna 2015

Blog Kafe a cigárko a jeden rozhovor

Znáte blog Kafe a cigárko herečky Marie Doležalové? Velmi zábavný blog, který se stal hitem poslední doby - a za který teď jeho autorka dostala Magnesiu literu.

Nejspíš už jste na tento blog narazili. Jde o velmi zábavné čtení: Marie Doležalová (kteoru asi znáte jako Sašu z Comebacku) glosuje dění v hereckém světě, na rovinu a zároveň s nadhledem popisuje svoje zážitky. Určitě na její blog čas od času zavítejte, pokud se ještě nezařadil mezi vaše prokrastinační rituály, tak jako se to stalo mě. Můžete se dozvědět takové věci, jako jak se cítí host ve Všechnopárty, jestli opravdu spí herečky s režiséry nebo co není dobré říkat hercům, když je nechcete naštvat. A mnohem, mnohem víc dalšího - ručím za to, že vás to bude ohromě bavit. 

A doporučuju rozhovor na DVtv, který s Doležalovou vedl Martin Veselovský.


neděle 19. dubna 2015

Spotify: o dobré hudbě a morálních dilematech

Spotify. Pořád narážím na další a další lidi, kteří tuhle streamovací službu neznají. Přitom je to tak pohodlná věc: neuvěřitelné množství hudby (často celé diskografie hudebníků) na jednom místě, nejrůznější playlisty a rádia, která generují hudbu podle vašeho vkusu. Ale samozřejmě je to taky další služba, která vrhá hudební průmysl do velmi nejistých vod.


Streamovací službu Spotify můžete požívat ve dvou módech: buďto se spokojíte se základní verzí, která je neplacená a která na vás čas od času vyplivne nějakou tu reklamu. Nebo si můžete zaplatit zhruba 6 euro měsíčně za Premium, umožňující poslouchat hudbu v lepší kvalitě, offline a taky ji stahovat.  Já jsem zůstala u free verze: jednou za čas mi reklama nijak zvlášť nevadí, jejich frekvence se drží na celkem rozumné úrovni (z dob poslechu rádií jsem zvyklá na mnohem horší věci) a reklamy jsou stejně hodně často na samotné služby Spotify. Navíc poslouchám jenom doma z notebooku, stahovat hudbu nepotřebuju a kvalita je dobrá.

Spotify údajně používá víc jak 60 milionů lidí. Moc se tomu nedivím: je to výborná cesta k většině hudby, na kterou si vzpomenete. Najdete tu hudbu nejrůznějších žánrů, velmi slavné kapely i neznámé umělce, klasiku i pop. A teď přicházíme k tomu, o čem jsem tu chtěla psát především - k tomu, jak to působí na hudební průmysl a jaká morální dilemata se tu objevují pro umělce i pro posluchače.

Spotify autorům platí. Trochu.

Všichni to známe: s tím, jak se možnosti poslechu hudby díky internetu změnily (a zvětšily), přestáváme být ochotní za hudbu platit. Zisky hudebníků už plynou víc z jejich koncertů, než z prodeje samotné hudby. Snažila jsme se spočítat, kolik hudby jsem za minulý rok osobně koupila, a řekla bych, že tak tři cédéčka jako dárky k Vánocům nebo narozeninám. Hudební průmysl na mě nezbohatne. Před Spotify jsem poslouchala hudbu hlavně přes youtube nebo internetová rádia. 

Spotify se na svých webových stránkách tváří velmi důležitě: vlastníkům autorských práv totiž platí. Můžete si přečíst, že jim dává 70 procent ze svých zisků. Když se na to chcete podívat zblízka, zjistíte, že Spotify vypočítává "plat" z počtu přehrátí a jedno poslechnutí přinese vlastníkovi práv mezi 0,006 - 0,0084 dolary. 
Takže se na to můžeme podívat ze dvou úhlů pohledu:
1. Je to směšná částka. Je znát snad jen když vaši hudbu poslouchá opravdu hodně lidí: pro umělce mimo mainstream jde spíš o výsmech. Ale...
2. ... jsou to aspoň nějaké peníze. Lepší než kdyby si vaši hudbu lidi prostě stáhli.

Zdá se, že většina hudebníků zaujala druhý postoj. Je pravda, že některým méně známým muzikantům může pomoct, když je Spotify zamíchá do preferenčních videí uživatelů a oni je tím objeví. (Začala jsem takhle poslouchat třeba Jamieho Culluma.) Na druhou stranu je možné, že si hudebníci pod sebou uřezávají už nalomenou větěv, když lidem, kteří (jako já) nechtějí platit za hudbu, umožňují zdarma poslouchat svou tvorbu legálně a s vlastním posvěcením. 
Pak je tu samozřejmě několik autorů, kteří na tuhle hru nepřistupují. Třeba jako Bjork, která v jednom rozhovoru prohlásila, že nedala svoje nové cédéčko na Spotify, protože "jde o respekt" a ona nechce prostě zadarmo vypustit do světa něco, na čem dělala dva roky (celý rozhovor je zde.) Podobně, vlastně ještě radikálněji se k tomu staví Taylor Swift, která nechala svoji hudbu ze Spotify stáhnout, když ji odmítli zpřístupnit pouze platícím uživatelům. Swift zastává názor, že její hudba má hodnotu, a proto ji nebude dávat zadarmo. Mimochodem, díky tomuhle přístupu se prodalo rekordní množství jejího nejnovějšího alba, ke kterému se fanoušci (nebo spíš fanynky) jinak prostě nemohli dostat.
Nerada bych tu zabředala do diskuze o tom, jestli hudba Taylor Swift opravdu má svou hodnotu: podle mého názoru určitě ano. Ale o to nejde. Je jasné, že když něco děláte - a děláte to dobře - chcete za to být adekvátně ohodnoceni. A chcete, aby vás brali vážně. Někde jsem četla celkem posměšný článek, že se Taylor Swift snaží "vychovávat" své posluchače. (Článků diskutujících o boji Taylor Swift proti Spotify je spousta, na finanční stránku se zaměřuje třeba tento.)
 Smutné na tom je, že má pravdu. Naprosto uznávám, že to tak je. Tedy, možná to víc uznávám u méně slavných umělců, kteří mají míň možností uživit se skrz obrovské koncerty a romatické komedie. Ale to je jiné téma. 

Takže morální dilema stále zůstává. Je normální, ale hlavně v pořádku dostávat se zadarmo k dílu někoho jiného? To je velká otázka  nejen hudby, ale i filmů a v neposlední řadě novin, které zanikají nebo se zmenšují na úkor internetových (mnohem méně kvalitních) zpravodajských webů. 

Snad ode mě nečekáte odpověď. Moje řešení ohledně hudby ustrnulo právě na Spotify - na tom, že i málo peněž pro autora je snad lepší než nic, a na tom, že se snažím hudbu nestahovat. 
Já vím. Je to dost alibistické. 

Používáte Spotify? Co si myslíte o způsobu, jakým funguje hudební průmysl - a kam by to tak mohlo směřovat?

Zdroj obrázku: http://blog.smartbear.com/automated-testing/how-spotify-does-test-automation/


čtvrtek 16. dubna 2015

Jak mě vaření zachraňuje před ignoranstvím

Když se tak potuluju českou blogosférou, nemůžu si nevšimnout, že většina knižních (potažmo kulturních) blogerek má kromě závislosti na příbězích i nějakou tu další "ušlechtilou" zálibu. V módě je očividně focení (což se hodí, všichni potřebujeme obrazový materiál ke svým článkům) a taky pečení. Považuju to za obdivuhodné: tvůrčí proces ani jedné z těchto aktivit mě vůbec neuspokojuje a výsledky bývají v mém případě naprosto nepředvídatelné, ale hlavně jiné, než bych chtěla. 
Podobný přístup mám k vaření. Tahle pro mě trochu otravná činnost má v mém životě ale své pevnější místo: zásobuje mě časem pro dohnání aktuálních informací, které by mě neměly minout.


Možná jde jenom o můj problém - možná nejsem dost socializovaná do své ženské role (haha, já vím, co si těď myslíte o mojí oborové deformaci). Vaření ale beru jako daň za svoje vegetariánství: pokud nechci žít na smažencý sýrech a zeleninových salátech nebo se pořád draze stravovat po alternativních jídlenách a restauracích (kterých naštěstí v Praze přibývá), musím proces vaření aspoň občas podstoupit. Nejsem žádný nadšenec. Moje výtvory většinou sestávají z variací na téma "zelenina, co zrovna máme doma/měli v obchodě, a příloha, kterou jsem našla ve skříňce". 

Největší výhodou vaření (a taky žehlení, které je mojí oblíbenou domácí prací - na tom se fakt nedá nic zkazit) podle mě je to, že u něj máte spoustu času věnovat svoji mentální kapacitu něčemu jinému. (Ne, moje "zelenina na sto způsobů" opravdu nevyžaduje mnoho intelektuálnch schopností.) A tenhle aspekt oceňuju čím dál tím víc. Poslední dobou se vracím většinu dnů domů tak pozdě, že zprávy v televizi stejně nestíhám (a přiznejme si to - jejich informační hodnota stejně neustále klesá). Takže vítám čas k doplňování svých mezer prostřednictvím kvalitnějích zdrojů, dostupných v archivech na internetu.

A jakými pořady se snažím udržet si povědomí o světě?


Nejradši teď poslouchám rozhovory na internetové televizi Drtinové a Veselovského - ti nikdy nezklamou. Výběr témat a hostů korespunduje s aktuálním děním, ale zase neřeší žádné pitomosti (jako to často dělá televize) a zařazují i větší společenská, technologická nebo kulturní témata. DVtv proto hodně fandím.

Jako další jsem si teď zvykla poslouchat ze záznamu půlhodinový pořad Českého rozhlasu 2 Jak to vidí (v premiéře vysílaný každý den od 8:30). Nejrůznější osobnosti (novináři, analytici, politologové, umělci, lékaři, profesoři, ekonomové...) tu komentují nejaktuálnější dění. Je to výborné shrnutí toho, co se vlastně teď děje na celospolečenské úrovni, a kromě toho získáte nadstavu v podobě novinek z oboru, kterému se host věnuje. 

Občas si pouštím ze záznamu HydePark České televize. Poslední dobou tedy ne moc často, jeho úroveň podle mě dost klesá. Ale čas od času se objeví zajímavý host a na Hyde Park Civilizaci nedám dopustit nikdy.

To jsou moje hlavní zdroje kvalifikovaných informací. Občas je doplním Horizontem (ČT 24), přečtením Respektu nebot třeba Echa24. Ale ty tři výše zmíněné zdroje - spolu s občasným vyslechnutím prvních deseti minut ze zpráv v televizi - mi překvapivě stačí. 

A nejvtipnější na tom je, že se vzdělávám díky vaření. Pak že svět nemá smysl pro humor.

Z jakých zdrojů čerpáte informace? Doporučíte mi nějaký zdroj?



 
   

neděle 12. dubna 2015

Tragédie jménem TýTý

Dívali jste se v sobotu večer na TýTý?
Hádám, že ne. 
Já taky ne. Bohužel jsem ale párkrát prošla kolem zapnuté televize. A to nebyl dobrý nápad.


úterý 7. dubna 2015

Přijměte pozvání k Umrlčímu tanci

Fantasy plné kouzel, mytických postav, historických narážek a velkých ideálů - to je kniha Daniela Tučky. Jste připraveni na jeden věčný Umrlčí tanec?




Existuje jeden prsten, který nechcete najít. Nebo možná chcete - záleží na tom, co od života čekáte. Pokud je vaším snem potkat Smrt v těle krásné blondýny a stát se královskou figurkou ve hře o vyhubení vašeho města, nad nímž pak (možná) budete vládnout, pak proč ne. 
Každá šachová partie ale má své bílé figurky a proti nositeli prstenu a Smrti se postaví jinak hluboce spící ochránci města. Tajemný Hodinář povolává krásnou čarodějku, vílu Meluzínu a extra silného františkána. A pak je tu klíčová figurka bílého krále, člověk, který nesmí podlehnout svodům Smrti. Partie může začít - a hraje se o město, ale i o celý svět, na život a na smrt.

Pokud čtete fantasy literaturu, konkrétně městskou fantasy, tahle knížka bude přesně pro vás. Musím přiznat, že jsem tento žánr už dlouho nečetla, i když jsem v jeho společnosti strávila spoustu krásných teenagerovských let. Na návrat jsem se proto dost těšila a knížku jsem si šetřila na velikonoční volno, kdy se do ní budu mít čas ponořit. Kdo aspoň občas nepotřebuje uniknout do jiné reality?

Žádná slaďárna

V tomto případě tedy nejde o žádnou pohádkovou zemi. Současnost se prolíná se středověkem, mrtvoly vstávají z hrobů a vlkodlaci ovládají podsvětí. Však jde taky o svět propracovaný a uvěřitelný, chytře poskládaný z nadpřirozených bytostí, mytické symboliky a reinterpretací dějinných událostí. Všelijaké narážky na jiná díla (například Pána prstenů) nebo dějinné události (vlkodlak bojující v elitní nacistické jednotce) posouvají Umrlčí tanec ze škatulky obyčejného fantasy příběhu na vyšší level.

Druhou silnou stránkou knížky je výborná práce s jazykem. Na to si potrpím a v tomhle případě jsem byla hodně spokojená. Každá postava má svůj styl řeči, podle kterého ji poznáte (liší se stavbou věty, použitím slov, mírou spisovnosti, vkládáním cizích slovíček nebo citací...). Navíc mě neustále příjemně překvapovala velká (a neobvyklá) slovní zásoba a bavily mě slovní hříčky. 

Co se týká zápletky, je trochu předvídatelná. Což nemusí být nutně na škodu: nepamatuju si moc fantasy, u kterých by mi nebylo jasné, jak to celé dopadne. Ovšem u archetypálních příběhů se souboji Dobra a Zla o žádnou nepředvídatelnost nejde: chceme si přečíst knížku o několika víceméně jednoznačných hrdinech v jednoznačném souboji, povzdychnout si nad tak trochu pozapomenutými ideály a nechat se přesvědčit, že Dobro určitě vždycky vyhraje, holčičko.  

Pokud mi tohle fantasy knížka poskytne, jsem spokojená. Tak jako u Umrlčího tance.

Jak moc se mi kniha líbila:

 

   

neděle 5. dubna 2015

Zadarmo do Národní galerie!

Když jsem včera zjistila, že značná část mých facebookových přátel sdílí výkřiky typu "Odstěhuju se do Národní galerie!" a "Už mě z galerie nikdo nedostane!", zbystřila jsem. A dozvěděla jsem se tak jednu z nejlepších zpráv poslední doby: Až do konce roku bude vstup do stálých expozic Národní galerie pro děti do 18 let a studenty do 26 let zdarma. No řekněte, není to krása? 



Oficiální, poměrně strohé vyjádření na webu NG říká, že vstupné za tuto část návštěvníků uhradí Komerční banka. Přiznávám, že tato bankovní organizace právě v mých očích dost vyrostla, což je očividně její záměr. Každopádně pokud aspoň občas chodíte do galerie a trochu se orientujete v cenách vstupného, musí vám být jasné, proč to říkám. Pokud byste například jako studenti chtěli navštívit Veletržní palác, zaplatíte za tuhle návštěvu 150 Kč sníženého vstupného (plné je 300 Kč). Pro studenta nic moc. Taky proto jsou vždycky všechny galerie přelidněné o Muzejní noci (která bude mimochodem letos 13. června) nebo ve dnech, kdy má Narodní galerie vstup zdrama (při výročích založení nebo státním svátku 28. října).
Samozřejmě chápu, že umění to má těžké a z něčeho prostě chod galerií financován být musí - právě proto je sponzorství ideálním "kompromisem". Doufám, že takovýchto akcí bude víc, třeba i v dalších uměleckých organizacích. Bylo by to skvělé.

Do té doby se stěhuju do Národní galerie. Dejte vědět, kdybyste se někdo chtěl přidat.

středa 1. dubna 2015

Knihy bez recenze 2: Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách

Druhý článek do rubriky Knihy bez recenze je tu! A tentokrát je to něco pro všechny, kdo jsou nuceni číst, případně psát odborné texty. Kniha socioložky Jadwigy Šanderové je určena hlavně studentům sociálních věd. Hodit by se ale mohla i lidem zaměřeným na jiné obory, kteří se chtějí orientovat v odborné literatuře, případně hledají tipy pro vylepšení schopnosti kritického čtení.