Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

neděle 29. ledna 2017

Povídková kniha Hakuna Matata

Kniha Hakuna Matata je výjimečná minimálně ze dvou důvodů: prvním je fakt, že jde o dobročinný projekt ve prospěch dětí v keňského slumu Kibera, druhým je obsah složený z textů účastníků kurzů tvůrčího psaní. Jaká tedy kniha je uvnitř?

Foto: Honza Novák

Úplně na úvod musím říct, že se mi hodně těžce hodnotí povídkové sbírky napsané lidmi, kteří s literárními ambicemi teprve začínají. Už jsem takhle před pár lety, ještě pro Easy magazine, hodnotila jednu z předchozích knih z dílny kurzů Reného Nekudy, pojmenovanou Ti, kteří kradou mango, a teď se mi zase vrátil ten pocit - "a co s tím?". Jde o to, že když dáte dohromady nějakých 30 autorů, dostanete dost nesourodou směs vzhledem ke "kvalitě", lépe řečeno vzhledem k tomu, co považuji za dobré/zajímavé příběhy, a hlavně vzhledem k tomu, jak jdou spolu dohromady. A vím, že nechci být moc kritická, protože těm lidem z dílen tvůrčího psaní moc fandím a nechci je demotivovat. Tolik jako vysvětlení, proč je tahle recenze tak obecná.

Začnu tím, co mě na knize nejvíc negativně překvapilo. Těšila jsem se, že bude víc koncepční než Ti, kteří kradou mango, že budou spolu texty líp fungovat - protože mají společné téma, kterým jsou lidé z Kibery. Tedy, u medailonků autorů na konci knihy je napsána souvislost a jakési "oslí můstky" mezi povídkami a příběhy lidí z Kibery, ale velká část těch povídek jen po jejich přečtení neměla s Keňou nic společného - byly to příběhy z našeho prostředí, s "naší" tematikou. Což vůbec neznamená, že by byly špatné! Třeba taková Myčka od Pavly Přívozníkové nebo Terapie od Hany Hajasové patří rozhodně k těm, které si zapamatuju. Ale moje odlišné očekávání způsobilo, že mi tahle "dobře skrytá konceptčnost" prostě vadila. Z hlediska tématu života v Keni mi pak nejlepší přišly texty španělských a belgických autorů z kurzů, které jsou v knize jako "bonus".
V poslední době, kdy jsem začala konečně číst povídky, jsem navíc myslím přišla na to, že dobrá povídková kniha (nebo to, co považuji za dobrou povídkovou knihu) má vyvážené emoce. V jedné povídce humor, v jedné třeba trochu fantaskna, v jiné něco závažného rodinného. A povídky tak spolu fungují. Problém v tomto typu knih z tvůrčího psaní podle mě je, že se autoři snaží na krátkém textu dát co nejvíc závažného, využít ten prostor pro velké gesto, "změnit textem svět". Jako čtenáři mi to příliš neyhovuje, protože podle mého názoru za prvné na velká gesta už musí člověk umět vážně dobře psát, a za druhé moc velkých gest vyjde ve výsledku naprázdno. Proto mě hodně bavily více civilní, skromněji se tvářící texty.

Tak, a teď mám pocit, že jsem knihu nepatřičně shodila - protože ve výsledku ji nehodnotím negativně. Najde se v ní několik opravdu dobrých textů a obecně mě její čtení bavilo. Moc se mi líbí ten nápad s charitativním projektem a vážně držím palce, aby se jim povedlo vybrat dost peněz na dovybavení učebnicové knihovny ve slumu. 
A navíc - kniha je prostě nádherně graficky zpracovaná. Černobílé grafiky Terezy Lukešové ilustrující příběhy jsou opravdovými skvosty a za ně přidávám knize hvězdičku navíc.

Moje hodnocení:


Související:
Četli jste knihu, nebo jinou sbírku od autorů z kurzů tvúrčího psaní? Navštěvovali jste sami někdy takový kurz? :)


2 komentáře:

  1. O knize už jsem slyšela a přiznám se, že mě nijak zvlášť nezaujala. Tvá recenze je ale moc pěkná :) Dost souhlasím s tím, že povídková sbírka by měla být vyvážená a je fakt, že nacpat zásadní sdělení do povídky tak, aby to bylo stravitelné, vyžaduje velkou dávku umu.

    Je pro mě novinkou že kniha souvisí s charitativním projektem - snad se opravdu podaří vybrat cílovou částku, i když se obávám, že já bohužel tentokrát koupí nepřispěju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) Pro mě bylo zajímavé, že jsem si až teď uvědomila, jak křehká věc taková povídková sbírka je.
      Uvidíme, držím jim palce! Jsou myslím na dobré cestě vybrat slušnou částku.

      Vymazat